(Následující text příliš nepasuje do této části Webylonu. Pochází z jiné, již zrušené. Bylo mi líto ho mazat.)
Všichni uživatelé sítě WWW mají jedno základní přání. Je to přání staré jak World Wide Web sám. Přání, které podvědomě vyslovuje každý návštěvník. Přání, které doprovází každý odcházející HTTP požadavek. Víte, jaké to je? Jde o přání „prosím, ať ta stránka bezchybně funguje“.
Ne vždy je toto přání vyslyšeno. Webový server pošle návštěvníkovi stránku s bezcitnými slovy „přeber si to“. Není se čemu divit, server je jen program. Za funkčnost stránky odpovídá webmaster. Vždy.
Webmasteři ale trpí různými „webovými chorobami“. Stane se, že jimi spravovaná stránka přání návštěvníka nevyhoví. Někdy se potom dokonce snaží toho hanebného činu zříci a svalit vinu na někoho jiného. Neuvědomují si, že to přání návštěvníka... je svaté.
Jaké mají webmasteři důvody pro nevyslyšení přání? Inu, upřednostňují zpravidla nějakou „vyšší autoritu“, než je návštěvník. Zapomínají, že žádná vyšší autorita není. Jak se potom před návštěvníkem hájí? Vážený návštěvníku, stránka vám nefunguje bezchybně, protože ...
V pomyslné soudní síni, webmaster pronese takovouto obhajobu. Jím oslavovaná vyšší autorita (výrobce prohlížeče A nebo W3C), sedící v hledišti, nadšeně tleská. Spřízněné webmasterské duše přikyvují. V tom se síní rozezní trpké slovo „Vinen“. Tak zní rozsudek soudce, autority nejvyšší. Tak zní rozsudek návštěvníka. Okamžitě po jeho vynesení opouští soudní síň a jde tam, kde bude snad jeho přání vyslyšeno.
Web je založený na principech svobody. Neexistuje žádný patent, který by omezoval lidi v tvoření stránek. Nejsou omezeni ani v tvoření prohlížečů. Každý si může naprogramovat vlastní prohlížeč a není svazován ničím. Nemusí uznávat žádné W3C doporučení, žádný standard. Jen jedinou věc potřebuje k tomu, aby jeho produkt někdo běžně používal: Musí se vypořádat s dostatečným množstvím již existujících stránek.
Pojem „dostatečné množství“ je dosti neurčitý. Může to být zrovna vaše stránka, která se do dostatečného množství daného prohlížeče nevejde. Potom vůbec nebude záležet na tom, zda dodržujete W3C doporučení. Návštěvník je nemilosrdný a nemá-li s dostatečným množstvím stránek problémy, odsoudí vás. Vy jste totiž tím, kdo neumí napsat stránku stejně, jako dostatečné množství jiných.
Konsorcium W3 dlouhodobě utváří mylnou, leč příjemnou představu, že viníkem návštěvníkova zklamání může být výrobce prohlížeče (a nevědomky tedy i jeho uživatel, návštěvník sám):
Použijete-li nekorektní HTML a váš dokument nefunguje v určitém prohlížeči, je to vaše chyba; použijete-li korektní HTML a váš dokument nefunguje, je to chyba v prohlížeči.
Tato uklidňující představa tvoří základ jedné ze dvou nejrozšířenějších webových chorob: víry v jednotný standard. Respektive ve W3C doporučení.
Je to neobyčejně krásná víra. Nejvíce je na ní přitažlivá asi ta jednotnost. Ostatní její krásy, jako jsou „aura standardu“, formální přísnost, původ od otce webu a aktuální móda, ty nejsou zdaleka tak přitažlivé. Jednotnost je alfou i omegou. Není výhodou standardizace, je její základní podmínkou. Nemá zajišťovat eleganci, ale spolupráceschopnost.
Svobodný web ovšem žije vlastním životem. Skutečným. Nebyl jednotný na počátku své existence, nebyl jednotný ani během bouřlivého vývoje v 90. letech 20. století. Konsorcium k onomu chaosu velkou měrou přispělo, když ve svých doporučeních nezohledňovalo novinky rozšířených prohlížečů. Naopak jim záměrně přidělávalo problémy
Web nebude stoprocentně jednotný nikdy. Je to stinná stránka jeho absolutní svobody.
Čím se tedy má webmaster hájit, když jeho stránku navštíví exotický prohlížeč a špatně ji zobrazí? Ničím. Jakákoli obhajoba je zbytečná. Rozsudek bude, bohužel, vždy stejný.
V moci webmastera však je, aby počet smutných rozsudků minimalizoval. Postačí, aby stránka zaručeně bezchybně fungovala téměř všem. Doporučení W3C tuto záruku bohužel neposkytují